Souhlasím se Zasjaj (a dalšími co přitakaly či píší něco v tom smyslu), že spokojit se s něčím asi není tak úplně ten cíl, kterého chce každý dosáhnout. Ale pokud už tedy ano, tak stačí nechtít něco jiného, než co mám, co je, vidět tu poloplnou sklenici...
Osobně jsem poměrně již rezignovaná, a boje o lepší zítřky ponechávám dětem (dospělým). Ony ať usilují, mění, demonstrují, vztekají se, pracují na sobě... a na druhou stranu bujaře slaví a prožívají nespoutané výbuchy radosti a štěstí. Já už mám tohle období za sebou, necítím se na další velké boje dost silná. Navíc z povahy mě věci nijak zvlášť nederou, nevztekají, vlastně jsem spokojená od přírody... akorát mám sklony k depresím a celkově jsem dlouhodobě smutná.
Výsledně jsem tak nějak smutně spokojená
K tématu mi naskočil nedávný výrok syna, když jsem (nahlas) drobně pochybovala, jestli jsem neudělala určité chyby při jeho výchově, že jsem ho možná mohla "vykopnout" do života lépe, tak nadšeně vykřikl "Já miluju svůj život!" (a myslel tím jak dětství, dospívání, tak současnost).