Věci mi přinášely uspokojení v době, kdy jsem je vnímala jako vzácnost.
V dětství to mohla být ušmudlané igelitová taška s cizojazyčným nápisem nebo manšestráky z Tuzexu, v devadesátých letech naprosto cokoliv z těch úžasných věcí, které jsem do té doby neviděla na vlastní oči.
Dneska už jsem v tomto směru dávno nasycená, všudypřítomná záplava všeho otupila nadšení.
Ne že by se mi nikdy nic nelíbilo a nic jsem si nekupovala, ale tak nějak vlažně.
Řadou krásných věcí se prostě jen pokochám na pohled, ale nepotřebuji je vlastnit.