Přidat odpověď
girili, základ je nejen si přiznat, ale dovolit si uvěřit, že problém není na tvé straně... ono je to často těžké, člověk to sice nahlas říká, píše, myslí si, že si myslí, ale ve skutečnosti pořád cítí ten vnitřní strach, že je sám ten špatný... a pak vzít jako fakt, že ona není hodný člověk, že to jinak neumí, že bude ubližovat pokud bude moci...
s dětmi bych to určitě v tomto smyslu probrala - u nás je typické, že podobné situace rozebíráme s mužem v autě, kde děti sedí vzadu a slyší všechno a nemusí na to hned reagovat, nemají pocit, že to musí zpracovat hned a pak třeba druhý den teprve mluvím s nimi (obvykle s každým zvlášť a jen tak "mimochodem"), v případě nějakého většího excesu mluvím s dotčeným dítětem teda hned a pak ještě několikrát později, jak se k tomu namane příležitost...
třeba cestou na návštěvu ke švagrovi (psychopat) obvykle mluvíme o jeho podivnostech už předem - měla jsem nejdřív pocit, že je to špatně, že bych tím děti mohla zbytečně "naočkovat", ale nakonec je to jednodušší, ony vždycky pozapomenou, že je magor, tak pak si víc hlídají situaci a vědí, že i když on začne říkat nesmysly, nemají s ním diskutovat nebo to řešit... (pravda, vídáme se s ním omezeně, jen kvůli sestře, obvykle tak 2x do roka na delší dobu, jinak jen 10 minutovky, kdy sestru vyzvedávám nebo přivážím, takže je to mnohem snazší, než se vídat pravidelně)
Předchozí