Přidat odpověď
Termixi, první dřevěnou vláčkodráhu jsme synovi kupovali k Vánocům, když mu byl rok a třičtvrtě. Byl to úplně top dárek, ostatní by tam vůbec nemusely být. Od té doby jsme ke všem narozeninám, svátkům, Vánocům apod. dokupovali další koleje, výhybky, točny, mosty, nádraží, závory, elektrické i obyčejné mašinky, vagonky, nebo i celé menší sady, podle toho, co se kde objevilo zajímavého...poslední jsme dokupovali asi v 9 nebo 10 letech. Kolem těch 10 let už si s tím hrál většinou jen když přišli známí, co měli o kousek mladší kluky. A pak to všechno putovalo na půdu a jednou to třeba poslouží vnoučatům. Byla to nesmírně oblíbená a téměř nezničitelná hračka, za ty roky se naštíply asi 3 koleje a odešly asi dvě elektrické mašinky a to hlavně proto, že jsme mu je dali moc brzy a nedokázal přijmout fakt, že ty elektrické musí nechat jezdit samotné a nemůže s nimi jezdit ručně.
Taky mě moc bavilo si s tím s ním hrát, stavěli jsme různé složité tratě, vymýšleli křížení, různě to podkládali...často bylo kolejiště přes celý obývák třeba několik dní, večer jsme vždycky jen uklidili mašinky a některé choulostivější doplňky, aby jsme je případně nerozšlápli. Kolejnice v pohodě vydržely, když se přes ně přešlo.
Předchozí