Přidat odpověď
Taky jsem chodila do knihovny od první třídy, chodili jsme tam s družinou. A ještě jsem chodila s tatínkem do jejich závodní knihovny a taky maminka mi půjčovala knížky u nich v práci, buď v knihovně nebo od kolegyň. Tak jsem měla půjčeného celého Káju Maříka, Márinku řídících a Gabru a Málinku. Plakala jsem, když jsem to musela vracet, ale tehdy se to koupit nedalo ani v antikvariátu, byla to zakázána literatura, nevhodná pro socialistickou mládež. Kolem roku 1969 začaly vycházet sešity Rychlých šípů, ty jsem měla všecky, pak i knížky od Foglara, měla jsem všecko, co vyšly. Taky plno Mayovek, Verneovek, knihy od Arthura Ransomeho o Vlaštovkách a Amazonkách, četla jsem strašně ráda a dokud jsem neuměla číst, tak jsem hodiny vydržela poslouchat, co mi babička předčítala. A taky jsem strašně ráda kreslila, pastelkama do bloku. Maminka mě vzala k sobě do práce a já si tam osm hodin v klidu malovala, všichni mě chválili, jak jsem hodná a tichá. Pro mě byl největší trest, když jsem musela jít ven a hrát si s dětmi. Nenáviděla jsem děcka, co furt křičely, běhaly, strkaly se, házely balónem. Vždycky jsem někam zalezla a schovala se do koutku a modlila se, ať už ta hrůza skončí a já budu moc jít domů hrát si sama svoje hry a čist si knížky a kreslit si. Jedině, co mě bavilo, bylo v zimě bruslení a létě skákání gumy.
Předchozí