Se mnou se tuhle v horách za běhu (respektive v tu chvíli chůzi, běh jsem v tom terénu a stoupání nezvládala) dali do řeči dva starší pánové, když jsem je "předbíhala" - vlastně si mě taky "stopli".
Padla od nich otázka ve smyslu, zda běhání v horách není moc náročné, a já odpověděla, že hory jsou krásné. Na to oni se ptali, jestli vím, odkud se tu ta krása vzala. Začala jsem přemýšlet, které vrásnění má vlastně tohle pohoří na svědomí a jaká jsou specifika vývoje zdejší vegetace... načež se ukázalo, že oni myslí Boha Nejdřív to byl dobrý rozhovor, ale tímto rozuzlením jsem se cítila poněkud podvedena