"Já nelétám, ale stačí mi k povznesenému pocitu, že přijedu ke státní hranici ČR a jedu prostě dál.
A že ještě dostali šanci obletět svět moji rodiče, z toho jsem docela na měkko."

Úplně přesně stejně to mám také. I ty děti. Mohou kamkoli, mají kamarády po celém světě (takové, že u nich mohou přespat, když na to přijde). Jsem tím jaksi "společensky šťastná". Moje všední prožívání je spíš smutné, ale to s dobou nesouvisí. Dělají mi radost vnučky, ale trochu mě mrzí, že se nedaří dceři tak, jak by si zasloužila a dlouho to vypadalo, že bude - opět, s dobou to nesouvisí ani jedno.

Trochu si myslím, že neuvěřitelná radostnost, pohodovost vnuček souvisí s přístupem jejich rodičů, který je určitým způsobem dobový (není to nevýchova), kdežto já byla zasmušilé dítě (a zůstalo mi to) i proto, že týdenní jesle od 9 měsíců - tedy též dobová věc. Ale je možné, že je to prostě jen vrozenou povahou jak vnuček, tak mojí