Čumčo,
“jsem se jako kluk cítila, dokonce jsem měla vybrané jméno
Podle mě je to pro někoho součást vývoje."
Omlouvám se za značně osobní otázku, ale jelikož si to jen špatně umím představit - jaké to je? jaké to má fáze? v jakých pocitech se člověk zmítá?“
Někdy ve třech letech mě chůva brávala každé úterý na procházky k vršovické radnici dívat se na svatebčany, já si myslela, že nevěsta je princezna, pak jsem doma já byla princezna. Někdy v šesti jsem byla Poslední Mohykán a to tak silně, že jsem maminku donutila našít mi na mikinu želvu, co jsem si udělala jako tetováni. Já nevím, copak jsou nějaké skutečné hrdinky,, které by se vyrovnaly Poslednímu Mohykánovi nebo Vinetuovi? chtěl tady někdo bejt v šesti letech Nšoči?
Jo a taky jsme měly ( s Janičkou
) pokrevní bratrství a pronásledovaly jsme Moniku, protože ta byla bílej pes. Tak samozřejmě jsem v té době sama o sobě myslela jen v mužském rodě.