dcerka za užitečnou práci považovala tu demontáž postýlky, dmula se pýchou, jak to hezky rozložila
nikdo ji spát nenutil
, pravidelně chodívala z postýlky dolů (proto byly dvě šprušle vždy vyndané), když se usnutí do půlhodiny nezdařilo (slyšela jsem na chůvičce, jak si povídá, už podle toho bylo jasné, že spaní bude-nebude)
nebyli jsme si po těchto rozkladných akcích jistí, jestli jí nyní bude stačit lůžko 90x200, jako má její bratr