Radko, jo, uspávání večer hodinu až dvě, to taky znám moc dobře...jak jsem se vyplížila z ložnice, tak za chvilku zase vzhůru, musela jsem tam s ním ležet, dokud fakt tvrdě neusnul a i tak to někdy neklaplo. Nejlíp spal s námi v posteli, ale to jsem tam prostě musela být taky. Přes den se nedal v podstatě nikam odložit, pořád musel mít se mnou interakci, do 3 let spal s námi v posteli, pak jsme uspávali v pokojíčku, půlku noci tam spal a nad ránem stejně tak do 5 let vždycky chodil dospávat k nám. Několik let se v podstatě sám vůbec nezabavil, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla...do 10 let chodil do pokojíčku jen spát, jinak jsme ho celé dny měli v patách. Ven se nikam nehnul bez nás. No a někdy v 11-12 letech se to přehouplo a najednou o něm prakticky nevím, ani když je doma, dveře pokojíčku pořád zavřené, vyleze jen pro jídlo, občas si chvilku popovídat, když má náladu. Venku si dávno jezdí vlakem sám, nebo s kámošem, prostě přijde a jen oznámí, že o víkendu s ním nemáme počítat, protože jedou fotit do xy a vrátí se až večer
. Ale náročné ty začátky byly, to zas jo...bylo mi necelých 34, když se narodil.