jj nikdy nevíš, jak to bude s tím dalším... první dcera byla extrémně náročná na začátku, nesnesla ani vteřinu odloučení, neustále řvala a řvala, večer nespala, nějaké ukládání do postýlky nehrozilo, zbořila by barák, navíc měla neuvěřitelnou výdrž - to je nakonec její základní povahový rys, když si něco zamane, zakousne se a dře, dokud toho nedosáhne... pak z toho trochu odrostla a od těch dvou let byla už skvělá... syn byl báječné miminko, krásně spal, sám si vystačil, jen člověk musel být ve střehu, jakmile se začal pohybovat... chodit ještě pořádně neuměl, ale z postýlky zdrhal, byl schopen si poskládat plyšáky na sebe, přes ně vylézt a pak ještě rozházet plyšáky, aby zahladil stopy - neskutečně mazaný... pak ale převážily jeho zvláštnosti a dokázal nás přivádět k nepříčetnosti, postupně jsme se naučili s tím pracovat my i on, během školky se to nějak utřepalo... no a nejmladší dcera je svá od počátku - do naší rodiny se narodila hvězda - hysterka jak vyšitá, během vteřiny mění nálady, dokáže být miloučká k sežrání a vzápětí by ji člověk zakousl - ta kdyby měla přijít jako první, zešílela bych, naštěstí jako třetí už přišla k vyklidněné matce, její emocionální horská dráha mě sice občas vytáčí, ale zvládám to rozhodně lépe než bych to zvládala mladší...