za sebe bych poděkovala osudu (bohu, komukoliv "tam nahoře") za první dítě a dál to nepokoušela...
mám tři děti a každé je jiné, tedy předpokládat, že když mám první dítě pohodové, druhé bude taky, je úplně mimo... taky ještě nemáš vyhráno, nejvíc potíží u syna začalo kolem druhého a třetího roku, kdy začaly jeho "zvláštnosti" nabývat nebývalých rozměrů - pohltil téměř všechen můj čas, vůbec si neumím představit, že bych k tomu řešila novorozeně...
taky musíš počítat s tím, že další dítě může mít nějaká omezení, která vám jaksi nabourají současný pohodový život a tím výrazně omezí i první dítě...
vím jaké to je, toužit po dítěti, vím, jak je to rozhodování těžké, ale v tomhle věku už bych prostě další dítě nezvažovala, řekla bych si, že mi bylo naděleno už dost
na druhou stranu je jasné, že život není černobílý a ať je to jak chce, nikdy se nedozvíš, co by bylo kdyby a je nakrásně možné, že druhé dítě bude stejně pohodové, docvakne to a váš život bude přesně takový, jaký měl být...
někdy si říkám, že dost možná to dřív bylo snazší, člověk snáze podlehl osudu, stačilo nechat věci plynout, buď to přijde nebo ne... naše dnešní možnosti nám přináší až příliš možných voleb a zodpovědnost si pak za ně musíme nést sami