Přidat odpověď
Moje dcera začala spát celou noc až ve dvou letech, kdy jsme ji přestěhovali z dětské postýlky na velkou valendu. Předtím se furt budila a brečela, pak jsme zjistili, že v dětské postýlce měla asi málo místa nebo pocit, že ji ty šprušle omezují. Přes den ale od dvou let už nespala vůbec. Syn se do dvou let budil po jedné hodině v noci na mlíko a pak už moc nespal, různé kňoural, pobrekaval a o půl čtvrté razantně vstal, chtěl snídani, obléct se a hrát si se mnou. Dcera chodila spát ccca v 10, pak to vstávání v noci k synovi, kdy jsem už neusnula od té jedné a o půl čtvrté aktivita, to bylo pro mě, jako by mě někdo mlátil pánvi po hlavě. Pamatuju si, jak jsme si hráli v kuchyni, abYchom nikoho nerušili, všude temná tichá noc a konečně ve 4.15 se z rádia ozvalo :" Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ní krok!"" konečně dospělý lidský hlas! Pak byla ranní rozcvička, kterou jsem absolvovala a to mi asi zachránilo duševní zdraví v té době. Celé dny jsem pak chodila jak automat, v hlavě vatu, naprosto zpomalená a vyčerpaná a když si jednou týdně rodiče dětí vzali na dvě hodiny na procházku, okamžitě jsem padla na pohovku a spala. Spaní se vylepšilo, až bylo synovi tak 4-5 let, ale do osmi let k nám neustále lezl do postele, mrskal sebou, kopal nás do ledvin, mlátil rukama do hlavy, když jsme ho přestěhovali zpátky, za chvilku přišel znovu, BM si pak šel lehnout do jeho postele, protože musel být vyslány do práce a já jsem zůstala trpět s malým drakem. Jakž takž jsem se vyspala až když bylo synovi těch 8 a dceři 10 let. Cítila jsem se vymačkaná jak citrón a na pokraji nervového zhroucení.
Předchozí