Meltu s chlebem nejedla ani jedna moje babička, to je pro mě jiný vesmír a zní to poněkud podezřele.
Jedna babička, ročník 1907, měla klášterní školu, celý život vedla domácnost s posluhovačkou, ale vařila sama. Od ní znám různá složitá a bohužel i hodně kalorická jídla, kterým když se ovšem odebere polovina smetany a másla, jsou vynikající Měla je napsaná krasopisem úhledně v sešitku, který jsem po ní zdědila.
Druhá babička, ročník 1913, posluhovačku neměla, byla to žena pracující v kanceláři jedné velké pražské mlékárny, kde měla oficiálně přístup k nejrůznějším dovozovým sýrům a dalším mléčným výrobkům. Na těch jsem vyrostla já i moje sestřenice, protože jsme bydlely kousek od ní. Tato žena v důchodu kladla úderem poledne na stůl polévku před dědečka a v rychlém sledu druhé jídlo, nejčastěji nějakou omáčku s masem a přílohou, málokdy chyběl dezert. Skvěle a ráda pekla, zkoušela nové recepty a používala dobré suroviny, které si dokázala opatřit.
Moje matka to po ní nezdědila, chaotičtější osobu v kuchyni aby pohledal, poměrně často jsme hořeli díky její roztěkanosti, takže raději vařil táta, který vařil dobře a rád. Častý repertoár byl "psí vývar", který nebyl ze psů, nýbrž pro psy - hovězí vývar se zeleninou, kde maso dostali psi a my ten vývar, kam se zavařily tuhé noky, které jsem milovala. To se vařilo několikrát do týdne. Pak různé ryby, pečené kuře, řízky z kotlet /tam mi teda vadila ta kost, kterou tam máma bůhvíproč nechávala/ a nenáviděla jsem králíka, kterého jsme jednu dobu dostávali od lidí, ke kterým jsme jezdili na víkendy, kdy byl brácha v lázních a oni ho vařili každý víkend a dalšího nám dávali /prodávali/, domů. Od té doby jsem králíky nejedla asi třicet let.
No a já si z toho vzala od každého něco - když vařím, vařím prý dobře, to samé můj muž, ale nebaví nás to, resp. ta pravidelnost je otrava. Rozhodně raději peču, dcera taky peče, syn raději vaří. Takže v praxi toho doma moc nevaříme a stravujeme se venku a funguje to dobře, každý si dá na co má chuť.