Tak četba by měla vycházet z toho, co holku baví.

Já nikdy nepřečetla nic, co nám dal někdo befelem, i když jsem četla tři a více knížek týdně a neustále běhala do knihovny. Podle mě to začalo tím, že nám někdy ve třetí třídě vnutili Štorcha, četli jsme ho společně ve škole a já to fakt nedávala. Od té doby nesnáším jak toho autora, tak cokoliv o pravěku.

Z toho, co se četlo společně na ZŠ, si vybavím jen Robinsona Crusoe a Říkali mi Leni, že mě obojí bavilo a vracela jsem se k tomu. Sice jsme to četli někde na hranici prvního a druhého stupně, ale obě knížky bych klidně do toho čtenářáku nebo portfolia zařadila. Robinson se objevuje i na seznamech k maturitě a Říkali mi Leni je zase tematicky k dějepisu v 9. třídě.

Naše holky mívaly čtenářák vedený podobně, jako se pak knížky rozebírají u maturity, to mi dávalo smysl, že se měly k čemu vracet a dávalo smysl si ho vést. Jitak čtenářák pro čtenářák je k ničemu. J
Já si zapisovala vše, co jsem přečetla, ale jak toho bylo moc, nebylo mi to vůbec k ničemu.
Na střední škole jsem pak nechtěla číst nic, o čem jsme se učili, protože nám o tom vykládala učitelka a já měla pocit, že už to nemá cenu číst, když znám obsah.Ale bavily mě veršované příběhy, takže jsem pak poměrně nadšeně přečetla Božskou komedii a Fausta.

Koncem základky jsem byla v zajetí Foglara, Rudolfa a Setona (kromě Dvou divochů, ty jsem ráda neměla a až v dospělosti jsem zjistila proč).