Inko,
"Je normální se hroutit z chození do školy, asi jsem divná"
Nemyslím, že je to normální - tedy většinové. Ale existuje to, a existovalo to už v minulosti, a nejen u pár jedinců. Jen jsi to neviděla .Všichni jsme to neviděli. V dobách našeho mládí se o tom nemluvilo, neřešilo, nebylo to v tv, nebylo to vidět. Stejně jako nebyli za socíku vidět handikepovaní lidé, kteří byli uklizeni někde v ústavech, v třídách sobě podobných, s internátním pobytem už od mala.
Dnes už jsme si na tělesně postižené, na jejich běžný výskyt mezi námi zvykli. Na tyhle psychicky slabší lidi, s různými potížemi, zjevně ještě úplně ne.

Ráchel píše, že se pak ti lidé, kteří to zanedbali v dětství, v 45 letech hroutí v její ordinaci. A já myslím, že i v minulosti by se asi dost lidí 40 plus v ordinacích hroutilo, kdyby mělo tu možnost.
Myslím, že třeba moje mamka, zničená psychicky i fyzicky z náročné výchovy náročných dětí už po třicítce, se hroutila. Ale nehroutila se v neexistující ordinaci terapeuta, zato přežila klinickou smrt už ve 33 letech, a nikdy se pak už úplně nevzpamatovala.
K psychiatrovi ji zdravotní systém posunul až ve chvíli, kdy ve vyšším věku trpěla stálými bolestmi po úraze a lékaři nevyhledali způsob, jak ji od bolesti pomoci.
Ostatně třeba po takové druhé sv. válce muselo být spousty lidí s psychickými problémy, lidí, co přežili koncentrák, ztrátu blízkých atd. Věřím tomu, že bylo velké množství lidí s psychickými problémy. Bez ohledu na to, že se o tom nemluvilo, a asi nebylo moc možností terapie.