Chtela bych dodat kd tematu, ze Fren to bere zhurta, ale neco pravdy je na tom, ze kdysi se nechodilo po soickach a nejak clovek fungovat musel
Nez me tu zas osocite z tvrdosti a nepochopeni, pisu z vlastni zkusenosti
Dneska bych byla diagnostikovana, mozna bych byla v PL, urcite by mi nabidli AD
Kdysi jsem proste vedela, ze jsem na to sama, doma jsem se sverit nemohla, mela jsem strach, ze kdyz nekomu cokoliv reknu, zavrou me do PL, tak jsem nejak horko tezko fungovala a hledala vychodiska - v knihach, filmech, prirode, v zoufalstvi svych stavu
Hodne mi pomohlo vypisovat se, ale pak v te hruze, ze to nekdo najde, jsem to spalila
A ano, jednua dobu bylo vychodisko i skoncovat to, ale pak se zabil kamos a najednou to bylo jak rana do hlavy - porad mas tu sanci s tim neco delat, on uz ne...
A taky jsem nekde cetla vetu, co mi utkvela - tito lide maji vetsi strach ze zivota nez ze smrti a taky " plavat se nenaucis tim, ze se budes koukat ze brehu"
Vim, ze decka jsou ted na sracky a muze za to i doba i vychova a hlavne technologie, protoze se uplne zmenilo vnimani, intimita, postaveni druheho ve smecce, hodnoceni, porovnavani
z fyzioneuro hlediska mozek nema kdy odpocivat a je pretizeny