14 dní po zjištění nevěry ve třicetiletým vztahu bych se chovala jako klimakterická hysterka. To znamená, že bych řvala, vyčítala, brečela, nenáviděla, podezírala.... No a po opadnutí vášní - protože jako klimakterická hysterka se věčně žít nedá, bych se hluboce zamyslela.
Nad tím, zda v tom vztahu chci pokračovat, zda mi můj muž, ten zrádce, stojí i nadále za to, zda na této krizi nemám svůj podíl a jaký, a jak případně začít a pokračovat znovu a lépe. Snažila bych se ovládat své zhrzené ego, dala bych si chvíli od muže odstup, a pak si s ním pokamarádsku promluvila, co chce a jak to vidí on.
No a pokud bychom došli tak nějak ke stejnému pocitu a náhledu, snažila bych se s ním žít hezky a lépe než před tím. Protože je to můj partner a kamarád, což je po třiceti letech vztahu v padesáti plus to nejlepší, co člověk - žena může mít.

Vykašlala bych se na rady různých žen na Rodině, kamarádek, článků, psychologů a psychiatrů, snažila bych se být stejná jako ta, kterou můj muž kdysi miloval, nedávala bych mu nic sežrat ani bych si nedokazovala u jiných chlapů jak jsem ještě žádoucí... Po padesátce by ženská už měla znát svou cenu a hodnotu a po padesátce by měla pomaloučku přijímat své stárnutí a trošku jiné životní priority. Ale i po padesátce se dá žít párově hezky, bez milenek, flirtování, nocí plných vášně, s porozuměním a láskou.