Já s obsahem článku souhlasím.

Pití a chození na záchod jsou fyziologické potřeby. Chodit na wc plánovaně o přestávce sice jde, ale ne vždy to funguje. Navíc 10 minut je leckdy sakra krátká doba, učitelé si často stěžují, že si ani nestíhají doběhnout do kabinetu vyměnit pomůcky, ale u žáka je najednou divné, když si nestihne dojít na záchod za stejnou dobu, kdy se má přesunout z jednoho konce školy na druhý, připravit si na hodinu, napít se a ještě se vystřídat se stovkou dalších v pidimístnosti, kde se o přestávkách děje kdeco. A s dohledy na wc je to všelijaké, i když i tento prostor sledovaný je, člověk tam nakoukne sotva 2x za přestávku (pominu, jaké otázky vyvolává, když muži mají nahlížet k dívkám a ženy ke klukům). Je to prostor za zavřenými dveřmi, s dalšími zavřenými dveřmi uvnitř....Takže jsou děti, které se tam o přestávce zcela regulérně bojí chodit. Ostatně, je hodně lidí, kteří se prostě nevyprázdní, když jim někdo další přešlapuje či mluví za dveřmi, potřebují klid.
Pití o hodině, zejména v místnostech s radiátory s přesušeným vzduchem, když se mluví, je nezbytnost. Dumlání flašek jde předcházet zajímavou činností. Ostatně, kdyby nebylo nutné si ty flašky nosit a ve třídě byla možnost si to pití nalít do skleničky, hrnku, kelímku, dumlání by zmizelo zcela.

Učebnice by si měla obalit škola. Jednorázově a pořádně, podobně jako se obalují knihy v knihovnách. A pak jen přebalovat obaly poškozené. Obalování pracovních sešitů, které mají většinou tvrdé omyvatelné desky, považuju vysloveně za plýtvání, navíc to z těch obalů většinou vylézá, zdržuje to....a u běžných sešitů zase v dnešní době ani obal nepomůže, desky se při větším používání a neustálém nošení v tašce bez dalších desek prostě roztrhají, vytrhnou ze sponek. Takže radši neobalené tenčí sešity v deskách (ale ne těch těžkých, co se cpou prvňákům, stačí papírové s chlopněmi a gumou, dají se barevně odličit podle předmětu, v matice přihodit pravítka, v chemii tabulku prvků, ve vlastivdě mapku nebo šablonku ČR...). Nebo jednotlivé papíry do pořadače či desek. Jsou to jejich poznámky, jejich zdroj informací. Ať si ho vedou, jak chtějí. Já jim jen občas ukážu, že se vyplatí si je vést pořádně (zadám práci tak, aby je potřebovali použít).

Tepláky mi nevadí vůbec, to mám větší problém s odhalenými břichy a průhlednými topíky. Čepice, kapuce...když někdo dělá a nebrání mu to dělat, co má, je mi to jedno, vlastně to v "zápalu hry" nevnímám, zpětně si pak uvědomím, že jsem dotyčného měla upozornit, ale ne kvůli mému přesvědčení, jen proto, že nechci jít proti ostatním. Ale setkávám se s tím minimálně, v bývalé škole jen u těch, kteří měli potřebu se proti něčemu vymezit. A protože se nevymezovali proti mně, většinou mi stačilo poprosit, aby si pokrývku z hlavy sundali.

U zapomínání mi vždy vadilo to dětem někam zapisovat. Aby za to pak mohly být potrestané. Sama kolikrát něco zapomenu, musím odběhnout do kanceláře nebo kabinetu, když je to na hodinu nutnost, nebo improvizovat a řešit jinak, když to jde. Trestat za to čímkoliv mi nedává smysl. Pokud někdo nenosí věci na tělocvik, řeším nejdříve s ním (nemohu tě hodnotit z toho, co neděláš, takže ti hrozí nutnost přezkoušení), případně s rodiči. Ale vlastně se mi to v mých třídách na prvním stupni nedělo, tělocvik děti bavil a když někdo věci zapomněl, byl smutný, a většinou se podařilo popůjčovat si věci od kamarádů. Cokoliv jiného jsem měla vždy na půjčení, i na druhém stupni jsem nosívala nějaká náhradní pravítka, papírové úhloměry a tak (co se vešlo do těch desek s chlopněmi, kam si dávám přípravy).

Obecně mi to trestání nejde. Na mě cukr a bič nefunguje a čím jsem starší, tím méně jsem schopná v takovém prostředí fungovat. I proto už nejsem tam, kde jsem byla. Pokud má někdo v hodinách potřebu nedělat, co je náplní hodiny, stačí na něj zaměřit pozornost, neustále ho vyzývat k odpovědím, dávat mu co nejvíc prostoru v rámci toho, co děláme. Buď se stáhne, nebo se naopak rozjede na té vlně, kterou potřebuji. Když někdy hodina nejde tak, jak bych asi chtěla, když je toho "rušení" víc než konkrétní jednotlivci, předkládám žákům alternativní cestu....cíl hodiny je jasný a buď vám pomůžu já, nebo to budete muset zvládnout sami (s učebnicí, z videa...). Napíšu na tabuli stránky nebo pustím video, zadám úkoly ke splnění, jsem k dispozici pro radu....nemají problém pochopit a přijmout, že bez jejich aktivity to učení nefunguje a je pořád lepší vyplnit tím ten čas, kdy stejně musí být ve škole, než potom sami doma.

Placení za všechno možné mi vadí taky. A taky spousta akcí. Je fajn, když se jde sem tam do divadla nebo jede na exkurzi, ale když je toho moc, komplikuje to výuku ostatním. Loni jsem třeba za rok přišla o víc než 30 hodin matiky v jedné třídě. A nejlevnější akce jsou dneska kolem 60 Kč, většina kolem 100 Kč. Za rok a při více dětech se to nasčítá. Takže mi dává smysl vytvořit předběžný plán akcí pro třídu, předložit ho rodičům, nechat si odsouhlasit. No a pak samozřejmě možnost se nějaké akce neúčastnit. Lyžáky v rámci ŠVP mi přijdou jako přežitek, smysl by mi dával nespecifikovaný sportovní kurz během 2. stupně s možností volby. Financování pro nemajetné se dá řešit přes příspěvek na pomůcky, o který jde žádat na úřadu práce. Může být v řádech desetitisíců a týká se potřeb do školy, lyžáků, škol v přírodě i kroužků. Jenže tohle škola nikomu neřekne...většinou proto, že o tom ani neví .

Co se týče komunikace, tak moje zkušenost z bývalého pracoviště i ze škol mých dětí je, že rodiče jsou braní jako nesvéprávné otravné bytosti, které je potřeba zpacifikovat. Pokud se někdo odmítá podvolit (z)vůli některých pedagogů, je označen za potížistu, je s ním vždy jednáno z pozice moci, často skutečně manipulováním přes děti. Někteří se umí vozit po dítěti a ještě u ostatních dětí vyvolat pocit, že si to to dítě zaslouží. Takoví rodiče pak radši nic neřeší, v lepším případě s dítětem někam utečou.
No a proti tomu někteří rodiče mají za nesvéprávné a neschopné bytosti učitele. A člověk se může rozkrájet a stejně to není pro ně dost, mají potřebu se školou bojovat v tom, kde škola jen vykonává nařízení, a velmi často pak útočí nejvíc na ty učitele, kteří s rodiči jednají jinak, než z pozice moci. Prostě je berou za slabé kusy a na nich si vybíjejí své frustrace.
Vím, že to jde i jinak, ale jsou nejen jednotlivé školy, ale často i celé oblasti, kde je vztah školy a rodičů permanentní boj o moc.