"Krásy a "drobná pozitiva" vnímám a uvědomuji si stále, trvale, stejně jako v nich stále nevidím smysl života - důvod žít. To, že jsem relativně schopná, nijak neumenšuje můj smutek a pocit marnosti."

tipla bych si, že ten rozpor vychází z naprosto rozličných stavů... někdy člověk dojde k bodu, že má dojem, že sebevražda by byla řešení - což je stav, ze kterého se dá docela dobře "vyléčit", btw i pozitivní terapií... no a pak jsou tací, co ve svém žití nevidí smysl, ti vlastně netouží ani po sebevraždě, ale po nebytí - přejí si neexistovat a není to okamžitý stav duše, ale prostě nějaké nastavení - v různých etapách života různě silné... (alespoň tak to vidím já)