Mám 55, krizi jsem měla před deseti lety a ta byla primárně pracovní ale zasáhla do všeho. Jinak jsem životní optimista, užívám život co to jde a s tím, že na těžko už na hory nevylezu nebo nevyhraju střeleckou soutěž jsem se smířila. Asi před třemi lety jsem uvažovala, že bych si udělala piloťák na větroně, ale nechám se občas svézt od syna a dobrý. Jinak mám spíš pocit, že vzhledem k tomu, že už máme čas hlavně sami na sebe, děti jsou dospělé, žijící rodiče zatím celkem v pohodě a vnoučata jdou vrátit, když se na ně necítíme (mě teda nabíjí, MM je má rád, ale unavují ho) je to bezva etapa života.