Simeono, tak to je mi za tebe lito. Prozivame podobnou situaci. Mne teda hodne pomaha prace. Ponorim se do ni, pokecam s kolegynemi a pak taky ty moje deti - mam dve holcindy a rozumime si. Jen mi proste je tezko na dusi, protoze jsem tak nejak vnitrne pocitala s tim, ze s manzelem spolecne zestarneme a ze nas v budoucnu budou cekat vnoucata a tak. Bohuzel. Ted je predemnou mlha, pres kterou nevidim, co bude dal.
Tak se Simeono taky drz a pevne nervy. Hlavne se nejak neponizuj. Mit se rada a vazit si sebe - to je to, co nam vnitrne zustane.