O pozitivním myšlení jsem při chemoterapii nevěděla a nebylo mi to vlastní.
Pomohlo mi se hezky upravit a namalovat (dokud jsem měla řasy).
Jak jsem nevypadala na první pohled nemocně, tak se mnou mluvili lidé normálně a ani já se nelekala tolik té trosky v zrcadle.
Naučila jsem se vychutnávat drobné radosti života, časem i chválit - nejdřív nohy, že už zase chodí (i když už to nikdy nebylo na delší pochod). Předtím jsem byla nadšená turistka.
Teď už mi jde i to pozitivní myšlení, ale propady mám pořád. Od dalších zdravotních problémů mě to neuchránilo.