Nello, on je tam důležitý jeden faktor - jestli se z toho chce vyhrabat. My jsme měli obrovské štěstí, že dítě chtělo, jenom to zoufale nešlo a nebyly síly. Když se sesypalo, tak byl cíl dne osprchovat se a vyčistit si zuby. A pak vypadalo, že doběhlo maraton. Ale chtělo. Domluvili jsme se, že na určitou dobu převezmeme zpět "řízení", že prostě není schopno za sebe zodpovědně rozhodovat a pro něj to byla úleva. Fungovalo to jako s malým děckem, šli jsme krůček za krůčkem. Mimo jiné jsme se domluvili, že každý den zvládneme něco těžkého - třeba obejít barák (večer, málo lidí, kapuce, černé brýle, sluchátka v uších...). Pak to bylo obejít sídliště... Terapii se bránilo, ale tam zasáhla autorita nejvyšší (totiž otec) a více méně oznámil, že je termín a že chce, aby dítě absolvovalo aspoň tři sezení. Pokud pak nebude chtít pokračovat, tak se domluvíme. Dítě se naštvalo, ale zase nechtělo úplně zahodit šanci a stal se zázrak - s terapeutem si porozumělo.
Možná tvá dcera bude také slyšet na malé krůčky - jeden malý krůček za den. A splnitelný! A přidávat postupně na obtížnosti.