Za mne není řešením jít represivní cestou v okamžiku, kdy jsou ve hře děti, které si svůj osud v tomto směru nevybraly.
Ale já postrádám systematickou výchovu veřejnosti k zodpovědnosti sám za sebe - nedávej rybu, ale nauč ho rybu chytit. A k tomu patří i pro mne naprosto samozřejmá věc, že si nebudu pořizovat víc dětí, psů, rybiček, než kolik v případě průseru zvládnu sama. V okamžiku, kdy jsme na ně dva, je to pohodlné, příjemné, ale nikdy bych se dobrovolně nedostala do situace, aby v případě, že někam zmizí partner (uteče, zemře) jsem se o svoje mláďata nedokázala postarat. V současnosti je krize klasické rodiny, pravděpodobnost, že to vyjde a děti vyrostou v původní úplné rodině je kolik? 50 procent nebo ani to ne? Vzhledem k tomu, že nevěřím na střídavku (za mne může fungovat snad jedině v okamžiku, kdy děti zůstávají ve stejném bytě a střídají se rodiče, což je většinou v praxi nereálné) nevidím žádný jiný smysluplný model. Ano, je genderově nevyvážený, svaluje odpovědnost na ženskou, ale já jsem ženská - a jestliže jsem byla vychovaná v tom, že je přirozené, že mláďata vyrůstají s mámou, musí se o ně ta máma taky být schopná postarat. Jinak děti mám tři, nejmladší a nejstarší 10 let od sebe a chlapa už 38 let stejného a celou tu dobu nechápu "já jsem si myslela, že to bude OK a budeme spolu žít šťastně do smrti a on může za to, že jsem teď naprosto v prdeli i s dětma". Za to, že u nás to OK je jsem nezměrně vděčná, ale určitě to nepovažuju za samozřejmost, se kterou jsem mohla kdykoliv počítat.