Přidat odpověď
Já jsem v tomto ve shodě s mým mužem - od určité chvíle (a věku) jsme začali pociťovat jakousi nechuť svěřovat se rodičům. S čímkoli - se školou, se vztahy, se sexem ... A opět ve shodě se domníváme, že se tomu říká dospělost. Přijde nám to jako přirozené postupné odpoutávání se od rodičovské autority. Od určité chvíle jsme nebyli zvědaví na jakýkoli rodičovský dohled natož dozor, na dobře míněné rady, sdělování natož sdílení.
Moje děti se mi na prahu dospělosti taky nesvěřovaly, když u nás chtěl přespat nějaký jejich momentální partner - mohl, se střední školou se potýkaly samy a s dalšími školami a životem taky. Když potřebovaly pomoci, pomohla jsem. Pokud měly nějaký problém a chtěly ho řešit se mnou, poskytla jsem radu a podporu.
Osobně mám úplné osypky z toho se rodičům v dospělosti svěřovat s každým "prdem", denně si telefonovat. V případě nouze se na sebe můžeme obrátit, rádi se občas vidíme, tak nějak rámcově víme jak žijeme, ale pupeční šňůru už máme pradávno přestřihnutou.
Předchozí