Díky za reakce.
Na dějepisáře si stěžovali všichni, ale nikdo s ním nic nesvedl. Prý kamarád ředitele (starého komunisty). Dokonce i zástupkyně školy, do které chce dcera jít, mi to potvrdila. Měla tam dceru... Dějepisář byl zasedlý zvlášť na holky, dcera nechtěla, bychom s ním něco řešili. Jejich třídní (mladá ženská po škole) s ním zkoušela mluvit, ale odpálkoval ji. Byli jsme za ním s bývalým manželem až letos v červnu, když se to začalo hroutit. Dcera se na poslední písemky opravdu připravovala, ale dostala úplně jiný test, než zbytek třídy. Jenomže jsme se od něj dozvěděli, že nějakou esej, na které mohla získat známku, odevzdala o měsíc později a pod. Do toho se přidal v kabinetu další učitel, že bude mít reparát z biologie a pokud nenapíše dobře matiku, tak už jí nic nepomůže... Kdyby to byl pouze jeden předmět, můžu se za ní postavit. Problém je, že ona opravdu na tu školu kašlala celkově. To se pak těžko obhajuje.
Co se týče zdravotních problémů, chodila jsem s ní k doktorce. Loni byla 2x na krevních testech, letos opět, ale výsledek, že to zřejmě bude psychické.
Řešila jsem to vše sama, protože vlastně od nástupu dcery do prváku jsme byli doma ve fázi rozvodu. (Manžel mi pokaždé vmete, že jsem s ním nebyla za jedno ve výchově, tak mám, co jsem si vychovala...) S manželem jsem prakticky nemluvili, já jsem začala chodit k psycholožce, abych se konečně dokázala se vším vyrovnat. Byli jsme spolu 25 let a rozvádět jsme se chtěli stokrát. Byly u nás bouřlivé hádky, manžel měl agresivní výstupy a pak se mnou i několik měsíců nemluvil. Přesto bychom se asi nerozvedli, kdybych to přešla jako nesčetněkrát předtím. Strašně mě to psychicky ničilo. Navíc byl dost žárlivý. V minulosti jsem našla doma zařízení, které mě nahrávalo. Sledoval mě, dokonce na mě poslal soukromého detektiva. Na všechno jsem přišla náhodou. Největší sranda byla, že nakonec jsem zjistila, že má někoho on. Já jsem docela atraktivní, ale to je asi tak jediný důvod, proč by měl žárlit. Nikdy jsem o nevěře ani neuvažovala. Před rokem jsem se s dětmi přestěhovala od manžela a myslela jsem, že bude konečně klid. Děti dostaly zařízené své pokoje, bydlíme v místě, kde jsme bydleli prakticky od jejich narození až do covidu, kdy jsme se na 2 roky přestěhovali do vysněného domu. Tam tedy zůstal manžel sám. Syn (13) k němu chodí, dcera ho vídá zřídka.
Ono to všechno může vypadat, že chudáci děti, mají z toho všeho psychické problémy. Jenomže dcera je dost velký sobec. Zajímá jí pouze její osoba. Je schopná se se mnou pohádat, bouchat dveřmi, mluví sprostě (to mi taky strašně vadí) a za 5 minut přijde, jako by se nechumelilo. Připadá mi, že jí vůbec nevadí, že půjde znovu do druháku. Je vysmátá, stále s kamarádkami, řeší kluky, prostě pohoda vánek. Jediný, kdo má z toho žaludeční vředy, jsem já.