nedá mi to...
Mě rodiče ještě za totáče poslali na školu, na kterou jsem nechtěla. Škola mi nešla ani mě nebavila od prváku, ovšem když jsem byla ve druháku, přišla revoluce. Těch možností, lákadel, všeho najednou okolo mě bylo moc a já nechtěla sedět ve škole. Druhák byl ještě v pohodě, ale ve třeťáku jsem přestala do školy chodit. Dávala jsem si ale pozor, aby mě nevyhodili. Ovšem co šlo ve třeťáku už nešlo ve čtvrťáku (měla jsem kamarádky které nastoupily na gymplu na indivividuální studium, což v mém případě nešlo, ale trčet ve škole jsem nechtěla). Opakovala jsem čtvrták, maturovala v září. Vysokou jsem si pak udělala v pohodě v době, kdy jsem o ni začala stát. Nechodila jsem ani tam na denní studium, to mi doživotně přijde jako ztráta času (do práce chodí každý den bez problémů
Píšu ale hlavně proto, že až to rodiče stojí spoustu nervů a představ, je škoda se s dětmi rozhádat tak, že už to nejde napravit. Což se stalo u nás. Sice když se podívám zpětně tak vidím, že za situace a atmosféra po revoluci byla jedinečná a jsem ráda, že jsem si jí užila. Ale pro jiného může být statorost o módu, kluky a kamarádky úpklně stejně důležité, to se nedá hodnotit nijak kvalitativně. Asi bych aby se dítě samo živilo a dál bych se do krve nedohadovala. Samozřejmě, můj synovec šel na intr, hned v září se chytil nějaké party, do vánoc se objevily problémy s drogami, nedokončil první pololetí. Dnes je mu 40 a má základní vzdělání. Dělá práci, kterou asi úplně dělat nechce, je věčně naštvanej, ale nikdy neuvažoval o tom, že by se na střední vrátil. To je riziko. NA druhou stranu ani věčně naštvaní frustrovaní rodiče by zřejmě nedokázali donutit ho, aby tam čtyři roky chodil, učil se odmaturoval. Někdy je lšpší trolik netlačit.