Vůbec se neliším od mladé generace.
Respektivě liším se tím, že si uvědomuju, že jsem svoji šanci pomoci planětě doslova prosr... Když mi bylo 12-25 let, vnímala jsem otázku ochrany přírody a potažmo celé planety velmi naléhavě, na vysoké škole jsem byla organizovaná i v takové umírněné odnoži hnutí Duha, spolu s přáteli z jiných vysokých škol (medička jsem byla jediná), většinou neskutečně nadanými lidmi. Dělali jsme spíš takové drobné služby přírodě u nás a nějakou edukaci pro děti.
Jenže pak člověk přešel do toho dospělého života, postupně na tyhle věci přestal myslet. I když se nechovám nijak extra konzumně, ekologickou stopu jistě zanechávám výraznou. Přitom jsem se pochopitelně (jako většina) v mládí domnívala, že naše generace změní svět a spasí planetu.
No - a zatím tady máme neustálé války a hrozbu globálního konfliktu a zcela nezpochybnitelné globální oteplení. Na mizení druhů a ekosystémů už ani nemyslím, to je v celém kontextu dá se říct podružnost.
Ano, propásli jsme to, planeta bude brzy na pokraji katastrofy, je to naprosto nezpochybnitelná věc, nikoho to zjevně netankuje a většina lidí to racionalizuje a popírá. Ani mě se na to nechce samozřejmě kontinuálně myslet a většinou si říkám, že to "nějak dopadne".
Ale realita je neúprosná a je fascinující pozorovat, jak tu hrstku lidí, kterým to není šumák, zaslepená většina odsuzuje a ostrakizuje. Ne, já je chápu. Naopak, omlouvám se v duchu celé mladé generaci za to, v jakých exkrementech jim planetu předáváme a co je zřejmě ještě čeká.