Dá Vinci, mám osobní zkušenost z právě skončeného školního roku. Na nátlak dcery, která si moc chtěla vyzkoušet rok ve světě, ale já tehdy ještě 14letou holku odmítla pustit,jsme se stali hostující rodinou pro studenta ze zahraničí. A už nikdy více a ani bych v životě děti takhle do rodin nepustila.
Agentura s námi mluvila pouze jednou po telefonu. Stačilo jim poslat naši fotku jako rodiny. Tím skončil ten jejich pečlivý výběr. Kdo mě zná osobně, pak ví, že jsem docela rozumná a kdykoliv k nám kdokoliv přijde, vždycky všechny nakrmím. Jak ale po telefonu a z fotky může agentura poznat, že jsme ok? Chtěli jsme z různých a to velmi vážných důvodů studenta až od ledna. Nechci popisovat detaily, ale nakonec jsme na jejich nátlak přistoupili na studenta od října, který během posledního týdne v srpnu a začátkem října vystřídal pět rodin. Agentura nám tvrdila, že jen jednu ... a rozhodně neřekla nic o studentovi. Naše informace jen z dotazníku, co sepsal student. Tedy tam se jevil jako dokonalý prototyp.
Vydržela jsem do konce ledna, ale už bych do toho v životě nešla. Byla to velmi trpká zkušenost. Nebudu psát bližší věci, ale velmi se nám ulevilo, když student odjel. A odjel rovnou domů a zbytek pobytu v ČR mu propadl.

K dotazu zakladatelka. Jsem matkou syna a umím si představit, že z jeho online života přijede někdo k nám. Ale rozhodně bych nechtěla videohovor. Ani bych žádným rodičům nevolala. Já vím, že se říká, jaká matka taká Katka .... a celoživotně na to trpím.