Monam, syn se "to, jak se má učit" naučil asi nejspíš letos v osmičce tak nějak sám. Předtím jsme do něj mohli hučet, snažit se ho motivovat, nabízet pomoc při učení...nechtěl. Někdy to dopadlo líp, někdy hůř. Loni jsem mu řekla, že naše známky a škola to nejsou, že my už svojí práci a život máme vyřešené a že je teď jenom na něm, jak se bude snažit, aby si ten svůj sen splnil. Že známky sice nejsou podstatné, ale že tyhle poslední dva roky mu můžou dost pomoct dostat se tam, kam chce. A kupodivu, zabral. Začal se sám učit (se mnou už naprosto odmítá, já už letos pomalu ani nevěděla, co probírají), hlídá si všechno, aby to dopadlo co nejlíp, dokonce už i konečně uznal, že když si danou věc každý den přečte, tak mu do písemky zůstane v hlavě daleko víc, než když nad tím bude sedět najednou večer před tím...přišel s tím jako kdyby objevil Ameriku (jako bychom mu to už roky neříkali). No a výsledkem je, že si od pololetí zlepšil 4 předměty z dvojky na jedničku a jeden teda zhoršil z jedničky na dvojku. I ten přírodopis, ze kterého hrozila trojka, si nakonec opravil, i když celé tohle pololetí si stěžoval, že "mu ten člověk prostě nejde"