Souhlasím s tím, že v prvních desítkách minut až hodinách je člověk schopný i se zlomeninou či jiným úrazem dále fungovat - zachraňovat - ošetřovat ostatní, někam doběhnout - dojít - dolézt (jak v horách tak po zemi), nějakou dobu prostě ještě bojovat. Často sportovci - se zlomeninou dojede etapu na kole, doběhne závod, dohraje utkání, dcera docvičila třičtvrtě hodiny tréninku se zlomným palcem ruky, já jsem nacpala koleno s utrženým meniskem zpět do kleče v lodi a dojela do cíle, atd...
Dle mého tam hraje roli jak psychika a adrenalin, tak skutečnost, že v prvních chvílích to zranění tolik nebolí - otok teprve vzniká, krev se ztrácí postupně, vnitřní orgány ještě nějaký čas zbytkově jedou...
Druhý třetí den, týden po... už myslím tyhle faktory nehrají roli, člověk buď je schopný pohybu, nebo není.