Přidat odpověď
petluše,
to, že vidíš potenciál na průšvih, to je dobře a první krok k nápravě. Píšeš, že máš hodně tlaků v práci i doma - ale máš nějaké místo "bez tlaků"? Osobně si myslím, že žena by si měla utvořit a uhájit nějaký "svůj" prostor - a je úplně jedno, jestli se bude rýt v zahrádce, tančit salsu, malovat obrazy nebo šplhat na Everest... ale potřebuješ mít nějaké "své" místo... kam za tebou ty tlaky nemůžou... respektive, kam si je nepustíš...
Já jsem outdoorový / sportovní člověk - ale tuhle mě místní debata o plavání nakopla do uvědomění si, proč mám některé sporty vysloveně ráda a vysloveně u nich relaxuju - ať je to běžkování, plavání nebo kajak - jsou to sporty s pravidelným rytmickým pohybem a dýcháním - a jsou to sporty individuální, kde mám čas na přemýšlení, na sebe a ne na všechny ostatní - ale hlavně, je to moment, kdy si můžu v klidu rozmyslet co a jak, a kdy na mě nevyskakují všichni jak čertíci s krabičky s dalšími a dalšími požadavky - kde si můžu v klidu srovna v hlavě věci jako že manžel byl zase protivnej, děti udělaly průser ve škole, v podniku se vyhazuje, kočka se poblila na novou pohovku, rodičům se kupí zdravotní problémy a přibývá věk - a že všichni čekají, že JÁ s tím něco udělám - od banalit typu jak vyčistit pohovku po závažná životní rozhodnutí... a že všichni svorně ignorují moje problémy (i třeba tady na rodině - jak se holky pustily do zakladelky s otcem ležákem - že zranění hlavy a zlámané kosti nejsou "závažný úraz") - že se od ženské očekává, že ona všechny svoje bolístky a problémy prostě "odloží" a bude řešit bolístky a problémy okolí... že bolístky a problémy okolí jsou důležitější, než ty její...
Alkohol je relaxant, ale nenabízí řešení, jen únik, zpomalení mozku a tak... pokud si dáš prostor a čas na přemýšlení, tak obvykle cestu ven z toho kruhu (krysího kolečka) najdeš - a tím jsme u toho tvého prostoru - když jsem venku, tak obvykle mi běží hlava na plné obrátky - ale tím, že do mě nikdo nehučí a nekupí další a další problémy, tak se mi podaří vymyslet nějaká řešení - a jejich posloupnost - ale třeba i to, komu řeknu, že zrovna JEHO problém řešit nebudu a ať si to vyřeší sám - případně koho můžu zapojit do řešení těch menších věcí (typu úklid a vaření doma a čištění pohovky). A kde musím natvrdo lidem oznámit, že některé věci nezvládám a nebudu dělat (od pracovních věcí, kdy proto, že zvládám svoje, tak na mě začnou přihazovat další a další práci dle hesla, že nejvíc se nakládá na vola, který nejvíc táhne - až po věci jako že dvoumetrový potomek se nebude válet doma u počítače zatímco já vláčím pětadvacetikilové pytle s krmivem / zeminou). Překvapivě - pokud tohle člověk řekne natvrdo (potřebuju pomoc / tohle nezvládnu / tohle dělat nebudu), tak lidi nemají problém se zapojit a věci řešit... nejhorší je dělat ze sebe oběť a tiše trpět a táhnout - a pak se z toho zhroutit nebo to doma zapíjet...
Jsme vychované v tom, že ženská zvládne všechno, v práci podává výkony, má vzorně vychované děti, napiglovanou domácnost, peče a zavařuje a pěstuje domácí plodiny, sama je upravená a s úsměvem si bere další a další služby v práci, sama v horečkách vaří čajíčky nemocnému manželovi a dětem, dobrovolničí v útulku a v oddílu dětí (nemluvě o tom, že jezdí fandit o víkendech na závody) a přihodit si péči o stárnoucí rodiče a tchány a invalidního švagra zvládne klidně i s otřesem mozku či zlámanou pánví... ty tlaky jsou hrozné a nevydržela by to ani ženská, natož normální člověk... takže je třeba z toho nějak vykročit, občůrat si svoje rohy a hájit si je. Naučit se říkat NE. Mile, klidně s úsměvem - ale nekompromisně.
Předchozí