Taky mi to není úplně jasné, hlavně jestli řešíš, jak se o tátu starat (ve smyslu je nedobře se pohybující sám v garsonce 1,5 hodinu cesty) nebo jen jestli za ním jezdit na návštěvy do nějakého zařízení, kde je o něj jinak postaráno...

Hele, pokud je v zařízení, tak chci jen napsat několikanásobnou zkušenost, že lidé po propuštění do domácího prostředí se umí podstatně zlepšit a nabýt i velkou část předchozí samostatnosti... Ona nemocnice (či jiný typ zařízení) holt není nijak podnětné prostředí ani motivující. Jiný je, když má mladý člověk úraz, je v nemocnici, rehabilitacích a má vůli vrátit se do plného života, jiný je, když senior je v nemocnici po mrtvici...

Ale u nás rodiny drží pohromadě, takže všichni, které znám, se vraceli fakt domů, kde byl někdo, kdo byl schopný se starat, obvykle do baráku, kde žili fakt "celý život", do svého prostředí, a to má velmi zázračné účinky. Z totálního ležáka v nemocnici, s nulovým zájmem, nulovou ..., jsou to (byli to) lidé, kteří se doma dokázali i částečně postarat sami o sebe i o domácnost (typu v nemocnici na plenách, doma schopní vlastní přiměřené hygieny - dopomoc třeba jen při mytí hlavy...).

Pokud je v nemocnici, tak chápu, že třeba nemá chuť "vracet se "domů"" - do pidigarsonky, kam byl "vystěhován", do samoty... a třeba s pocitem,že "bude na obtíž"...
Navštěvovala bych, kdyby mi jasně dával najevo, že mě vidět nechce, třeba 1x týdně, protože to taky může být jen "póza" a deprese.

Pokud je teda doma, tak předpokládám, že pokud je opravdový ležák, tak nějakou péči zajištěnou mít musí a asi v rodině řešíte, jak se u něj prostřídat... Tady holt závisí na možnostech každého, i jeho ochotě samozřejmě... I na vývoji toho stavu. Osobně (a že jsem to zažila 2x) není pro mě podstatná psychika toho člověka, vnímám to jako svou povinnost pomoct - přijet 1-2x za týden třeba, udělat komplet generálku bytu (garsonka - to je za 2 hodinky i s vypráním a vyžehlením), navařit, společensky si popovídat, skočit pro léky, udělat nákup... Jestli bydlí kdesi v garsonce, kde není pocitově doma, tak jistě lze najít garsonku někde blíž, aby ta cesta netrvala tak dlouho...

A jistě, někdy je holt nutné se smířit, že jiní z rodiny nepomůžou.

Někdy se jde domluvit, někdy ne. Ale můj přístup určitě není - když se sestra nepostará, tak já taky ne, to by nebylo spravedlivé...

Těžké to je, ale ne nevídané, vlastně asi neznám nikoho v našem věku, kdo to ještě nezažil (péče o rodiče či prarodiče, nebo o vlastního manžela), každý to má jinak a vlastně všichni stejně.

A jestli se změní - no, to jistě - ale je otázka jak.