MM, já jsem v 54 přišla o práci a půl roku jsem nemohla žádnou sehnat. Pak přišla tahle, byla jsem šťastná, že ji mám (ze 40 uchazečů vybrali mě). Musela jsem se ji kompletně sama naučit včetně počítačového programu, i když vzdělání jsem na ni měla, jen jsem celý život dělala v jiné oblasti. A musela jsem tam jednat s nepřátelsky naladěnými klienty. Jinak ta práce byla celkem zajímavá, kolegové byli výjimečně příjemní, šéf super, dokonce jsem ke konci dosáhla i na průměrný plat. Ale vzhledem k mojí úzkostné povaze to byl opravdu nápor na moje nervy. Ale to by byla každá práce, kterou bych se svým vzděláním mohla dělat. A v 54 hledat práci mimo me vzdělání by znamenalo jít do Lidlu na kasu nebo do fabriky na linku. Což jsem nechtěla. Samozřejmě když jsem hledala práci, hledala jsem i mimo můj obor, ale nikdy mně nikdo ani neodpověděl, natož aby mě pozval k pohovoru. A to jsem odpovídala třeba na prodavačku knih. Prostě mi nezbylo nic jiného, než to vydržet. Měla jsem jen strach, že se zhroutim, ale nestalo se tak. Jakmile jsem zůstala v důchodě, vzpamatovala jsem se. Přesto mi úzkosti zůstaly, ale kdybych sem napsala, z čeho všeho mám strach, tak byste si mysleli, že jsem blázen.