Marťasino, sice jsem to nepsala, ale přesně tak to bylo. Styděla jsem se, že žiju ve lživém světě, kde se zlo vydává za dobro, že musím předstírat, že tomu věřím, že musím chodit volit národní frontu, když to žádné volby nebyly, protože to bylo předem určené. Styděla jsem se za představitele našeho státu typu Milouš Jakeš a spol. Nenáviděla jsem hesla Se Sovětským svazem na věčné časy a Sovětský svaz nás vzor, když nás rusáci od r. 1968 sprostě okupovali a každý věděl, jaká mizérie ve skutečnosti v tom vychvalované Sovětském svazu panuje. Čím jsem byla starší, tím víc mě to všecko tady štvalo a ubíjelo, ke konci 80. let už jsem to cítila jako naprosto nesnesitelné a konečně - bác, sametová revoluce! Byla to taková euforie! Byla jsem šťastná, že jsem se toho dožila, bála jsem se totiž, že ten marasmus zvaný reálný socialismus už tu bude na věky věků.