Jinak - v prvním díle jsem měla 100% jasno.

Kdyby mi dneska někdo řekl, že moje dítě není bio moje, že mi ho v porodnici vyměnili, v životě bych ho nikomu nedala, i za cenu zdrhnutí z republiky nebo tak něco.

Asi drtivá většina z nás si DNA testy na dítě nikdy nedělalo, takže samozřejmě teoreticky takový problém může vyvstat (i když zaplať pánbůh i moje dítě je kopií mě, cinknutý do táty), ale miluju ho nejvíc na celém světě a je mi fakt srdečně jedno, jakou DNA má... Však kdyby bylo třeba z umělýho oplodnění nebo adoptovaný, taky by nebylo bio moje, ale milovala bych ho.

DNA nemá větší význam, než roky non-stop přítomnosti, péče, lásky, výchovy. Bez jakékoli diskuse.

Lidská srdce jsou přece dostatečně velká a vejde se do nich i láska k mámě, kterou jako jedinou jsem měl x let svého života, i k "nové" (bio) mámě, byť u ní nebudu bydlet... Nevidím v tom větší rozdíl, než u dětí adoptovaných, které taky vědí, že existuje paní, která je porodila a pak maminka, která se o ně stará, i když pak třeba se s tou bio mámou seznámí, nebo s ní třeba i v dospělosti navážou také nějaký vztah...