manžela jsem k cestování krom na Slovensko přiměla až někdy v roce 2005. On měl nacestováno víc než já ještě před revolucí - Maďarsko, Bulharsko, NDR, tehdejší SSSR v rámci nějaké studentské brigády, kolem Moskvy pracovali, pak Moskva, Kiev, Vilnius jako prázdniny a s dětmi jsme sjížděli české řeky a chodili po českých horách, výjimečně i městech
. Pak jsme začali létat s nízkonákladovkama po hlavních městech Evropy ale pro nás plánovat dovolenou půl roku dopředu je mor. V roce 2017 jsem jako terapii po velkém pracovním zklamání koupila z druhé ruky dodávku s devíti sedadly a v jednom létě jsme napřed byli ve Švédsku až u polárního kruhu a pak vezli české knížky kousek od Malagy, po cestě vyzvedli dceru v Provance, kde byla skoro rok jako au pair. Od té doby mám tak nějak zpracováno, že pokud není covid a my už nemáme malé děti, tak po Evropě je to jen chci - nechci. Občas se sebereme, vezmeme auto a vypadneme - na lyže, k moři, jen tak, za kamarády.Takže zatím v kategorii přání je navštívit naše hostitelské děti mimo Evropu - Thajsko a Chile, příbuzné v Severní Americe, lákají mne tichomořské ostrovy a Austrálie. A vím, že bych měla určit priority a šetřit rychle, dokud to zvládneme fyzicky.