Přidat odpověď
V době kubánské krize mi byly 3 roky, to se nepamatuju. Zato v roce 1968, kdy mi bylo 9, jsem byla nadšená, že bude válka a já zažiju všechna ta báječná dobrodružství, o kterých jsem jen četla nebo to viděla ve filmu. Vůbec jsem nechápala maminku, která panikařila, ta válku zažila, bylo jí 22 let, když skončila a dobrodružné ji to teda vůbec nepřišlo. Jak tu kdysi holky psaly, že se bály v dětství jaderné války, tak to já vůbec neměla. Všechna ta branná cvičení, co jsem musela absolvovat, mi připadala spíš směšná a otravná. Byla jsem přesvědčená o tom, že už žádná válka nikdy nepřijde. Až do loňského roku, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. To mě totálně šokovalo. A umím si představit, že by se nám lehce mohlo stát, že tu budem chcipat v troskách našich domů, shánět zoufale jídlo a vodu, třást se zimou, vařit na ohni na ulici... A to nemluvím o jaderné válce, tam bych se jen modlila, ať mě to sejme rovnou, než zůstat na živu po jaderném útoku a pomalu umírat na ozáření nebo hlady a zimou v totálně zničeném světě. Bojím se války a bojím se toho, že dnes může vypuknout kdykoliv. Od druhé světové jsme nebyli válce tak blízko jako dnes. Nechápu lidi, kteří se nebojí a závidím jim jejich optimismus.
Předchozí