Psaní i – y po písmenu c
Písmeno c je v češtině chápáno jako „měkké“. Jinými slovy platí, že po c se v domácích slovech píše měkké i (např. cit, církev). Problematické případy jsou trojího typu:

U cizích slov pravidlo o tom, že se po c píše měkké i, neplatí. Na jedné straně máme slova jako citron, cirkus, krucifix, nacista, na straně druhé máme slova, v nichž se po c píše tvrdé y, např. cyklon, cynik, cyklista, cypřiš. Pro psaní i a y v těchto slovech neexistuje žádné pravidlo, musíme si pamatovat jednotlivé výrazy.

Při skloňování dochází často ke konfliktu výše uvedeného měkkostního principu s principem morfologickým. Jinými slovy, střetává se pravidlo stanovující, že bychom po c měli psát měkké i, s tím, že koncovka určitého pádu je ‑y. Kodifikace je v tomto ohledu nepravidelná. Ve většině případů považuje za správné původní pádovou koncovku ‑y uvést do souladu s měkkostním principem a psát ‑i, např. bychom tak měli psát Frantovy skici, album Jarka Nohavici, hospoda U Venci, kniha Danici Hujerové, cesta do Subotici. Výjimkou jsou však podstatná jména mužského rodu neživotného skloňovaná podle vzoru „hrad“ (např. tác, kibuc, punc, hec, kec a další), u nichž zůstává koncovka ‑y zachována –⁠⁠ píšeme tak tácy, kibucy, puncy, kecy, hecy atd. Specifickým případem je podstatné jméno hospic, které můžeme skloňovat jak tvrdě (podle vzoru „hrad“), tak měkce (podle vzoru „stroj“) –⁠⁠ v 3. a 6. p. j. č. máme varianty hospicu a hospici, v 5. p. j. č. varianty hospice a hospici, v 1., 4. a 5. p. mn. č. varianty hospicy a hospice a v 7. p. mn. č. varianty (s) hospicy a (s) hospici.

Nejednotnost v psaní i a y po c v koncovkách není v podstatě vysvětlitelná, je proto pochopitelné, že „měkkost“ písmena c byla několikrát zpochybňována (naposledy R. Adamem v článku „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné? v časopise Naše řeč, 86, 2003, s. 169–⁠⁠180), a objevují se názory, že by c mělo být přehodnoceno na písmeno obojetné.
(Zdroj: Internetová jazyková příručka)