Dneska jsem mluvila s panem, co neumí číst. A taky s tím může žít. To mě jen napadlo k argumentu, ze i se dá žít bez plavání. Jistě, je jen na člověku, nakolik využije všechny schopnosti, které by využít mohl.

Odmalička dětem říkáme: nikdy nevíš, kam tě to, co se naučiš zavede, a k čemu, nebo komu to pomůže. A to se týká všeho, nejen sportu a tělesné kondice. Život toho nabízí tolik a i když vše se člověk naucit nemůže, tak by mě ochuzovalo neumet takové základní věci jako plavat, lyžovat, atd. To není jen o tom sportu. To je i o prozitcich, které člověk přitom ma. Západy a východy slunce na lodi, pocity při plavání, kdy hebka voda hloupe tělo.. atd. Taky o zážitcích s kamarády, se svými limity, svoji vůlí. Ale možná každy tu touhu nemá a ani schopnost.

Ale Kaipe rozumím. Nenazvala bych to přímo nudou, ale při čtení TaJ mi napadá : no doubt.. Hotovo, dvacet. Nepíše: jo, bylo by to fajn, kdyby syn uměl, chtěla bych to atd.. Takze ten projev bez úvah a pochybností o čemkoli, může na Kaipu tak působit. A to ve všech tématech.

A já mám rada Komenského : “Ne ze souhlasu, ale z pochybnosti se rodí pokrok”.. A je to tak. Ti, kdo byli vždy spokojeni, se nikam dal neposunuli. Nic osobního proti TaJ. Jen úvaha.