"Nohavicu jsem poslouchala někdy v 18, přivedla mě k jeho albům kamarádka, když si dneska jeho písničky pustím, vybavují se mi vzpomínky více než dvacet let zasunuté...je to nostalgie

To není adorace, zbožňování Nohavici, to je prostě sentimentální vztah k tvorbě, která se táhla nějakou životní etapou. Píšeš o tom, že má snad člověk v 50 mít nadhled. Proč máme o sobě smýšlet kriticky za to, že nás tehdy tvorba někoho oslovila a určitá láska k těm songům přetrvává dodnes?"

Mluvíš mi ze srdce. A ještě k té debatě dodám, že stačí věkový rozdíl 5 let a už to je jako rozdíl jedné generace (v případě, že člověk v roce 89 teprve nastoupil na VŠ, mohl cestovat, učit se jazyky místo marxismu, poslouchat jinou hudbu, chodit na jiné filmy - na rozdíl od lidí o 5 let starších).