Já vždycky Vendulku vnímala jako zcela nesobeckou, čistou duši s ohromnou vazbou na sourozence a snahou vytvořit aspoň zdání normální rodiny. Což ve svých 13 letech samozřejmě neměla šanci zvládnout. Svoje potřeby potlačovala až do extrému.
Jako malá/mladá jsem nejvíc neměla ráda scénu, když se dozví, že je Venoušek v adopci. Jak si pořád myslí, že si je máma vezme. Vím, jak jsem byla vzteklá, jak jsem jí říkala, jak může bejt tak blbá a tomuhle pořád ještě věřit. Ona byla pořád to dítě snílek a otec byl realista.
Je to hodně silný film.