Děkuji všem. Až teď jsem si vzpomněla, že u nás před 40 lety nejednou bylo nějaké cizí dítě i na večeři, maminka totiž učila ve školce. Takže nejsem jediná.
Těžko se činí racionální rozhodnutí ve chvíli, kdy je člověk zahlcen. To je přesně ten okamžik, kdy místo rychlého efektivního úklidu a odpočinku jdu plácat nějaké nesmyslné cukroví. Prostě hlava stojí.

Mojí zásadní chybou bylo, že jsem neskočila po možnosti udělat si atestaci na praktika hned po příchodu na současné pracoviště, to tu ještě byla ochota zaměstnavatele leccos mi vyjednat i odpustit, protože tak si to vyjednala o maličko služebně starší kolegyně. Doma ale byla konstelace taková, že nebyl prostor, nemohla jsem nikam dál dojíždět, vůbec ne na týden či dva odjet z domu, nebyl čas a síla na stadium po nocích. Pak se ale situace změnila natolik, že už nešlo leccos "ošvindlovat " a celé se to stalo málo schůdným. Takže jsem jak hňup zastupovala a makala, aby jiní mohli stážovat, což jak hňup dělám dodnes.
Na neurologii se totiž dá snadno naroubovat jedině zase neurologie nebo rehabilitace a to nejde dělat na dálku, to bych prostě musela změnit lokál.
Přesto mi praktik dál vrtá hlavou, narozdíl od kolegyně s atestací se na to vcelku cítím a nemám strach rozhodovat se sama. Možná Dunning Krugerův efekt? Nicméně to znamená tak nejméně dva roky pracovat pod garantem. Nabídku jsem měla nedávno. Ale nechtěla jsem vstoupit do obchodního vztahu s kamarádkou a už vůbec ne dávat 1200000 za praxi, když se teď rozdávají zdarma. Prostě to zavrhl můj šestý smysl a pracovní okolí schválilo.
Dát výpověď mám chuť zhruba 2x do roka. Stále ale je pro mě tohle pracoviště zajímavé jak finančně, tak po stránce určité volnosti a tolerance. No a baví mě to, když teda není období, kdy dělám za dva. 105 lidí v sobotu je služba. Denně by to nešlo.
Abych nevypadala jako ořezávátko, jsem to já, kdo se nebojí ozvat a vyjednat něco, třeba navýšení peněz za služby atd. Teď se třeba kolegové nechtěli přidat, prej nech je (vedení) vydechnout, mají dost starostí. Oni jsou vesměs strašně skromní a loajální, sem jiný druh lidí nechodí. Dala jsem tedy sama dohromady pár racionalnich argumentů a odpověď byla kladná.

Fren má pravdu. Nevěřím si, neumím delegovat, neumím se většinou zdravě
nasrat a vymezit hranice, organizačně je to při tom zahlcení taky horší. Jenom ta škola, ta byla fakt levou zadní... Jo, ale co s tím teď?

Děkuji všem, děkuji Maceše za kladnou odezvu, je to pro nás velká odměna. Děkuji za historky. Omlouvám se Magratě, jelikož jsem ji cosi slíbila a zapomněla na to.