Blanče, ještě k tomu dokončování a nedokončování škol... Nedávno jsem se o tom bavila, už nevím, s kým... že naše generace prostě žila jinak... nějak víc dotahovala věci do konce, nebo jak to říct. Pamatuju se, když jsem nechala školy já, byla jsem široko daleko i v rodině bílá vrána a máti mi opakovala, jak jsem ji zklamala a jak se za mě stydí...
Zklamáním a studem bych svoje emoce ve vztahu k dceřině studiu nenazvala, to ne. Možná lítost promarněné příležitosti... kdyby se tam trápila, skládala zkoušky na 3. pokus... jasně, ale ona byla fakt premiantka a obor ji bavil. Nevím, co se stalo.
Opakovala jsem jí jen, že si myslím, že by bylo škoda nechat školy před samým závěrem. Možná ale nevědomky vytvářím i tímto tlak, nevím... Nevím, jestli mám vědomě lhát a tvrdit něco, co si nemyslím, navíc, zná mě, poznala by to..
Ale zcela pragmaticky - lepší je dcera živá než graduovaná, o tom není sporu...