Ono u každého je to jinak. Lidi se různě upínají na své partnery, mají k ním různě hlubokou vazbu. ten, kdo opravdu měl hlubokou důvěru a lásku v partnera, takovou tu stabilní, důvěřivou a neohlížel se po jiných partnerech, myslím si, že nevěru (mluvíme o dlouhodobé) nese velmi těžce.
Je to zrada, je to deziluze, je to zpětně viděno lež...všechno, co za ten rok a půl bylo, se jeví v novém světle.

Já bych dala svoje prožívání partnerovi najevo...jak moc mě to ranilo, jak moc nedůvěřuju tomu, co mi říká...důvěru člověk ztratí lehce, ale špatně se buduje zpět.

Takže jde o to, co chceš ty, jde o to, co chce on, pokud chce, a´t ukáže, jestli to myslí vážně.

Nemá cenu ho volat zpět, přemlouvat...dát najevo svou bolest není od věci, současně se netajit tím, že pokud je rozhodnut, tak a´t prostě odejde za svou "láskou", že mu bránit nebudeš. Nevyhazovala bych ho :), ale dala najevo, že jsem sice zraněná, ale holt se, pokud to bude nutné, bez něj obejdu.

On musí míz zájem se vrátit a dát vztah do roviny, aby vám oběma tam bylo fajn.
Jinak je možné, že se to může táhnout dál...klidně roky...ona "utajovaná láska" je pro mnohé lidi fajn a vzůšo.

Jen bych si dala pozor na přílišné emoce před dětmi...a hlavně bych zvážila, kolik a co jim říct, protože nejsou hloupé a atmosféru vycítí a pak se vlastně bojí té nejistoty, oč jde.

O tom tématu by se dalo psát hodiny a hodiny...tak jen hrubý nástřel. Je to taky o tom mít nějakou vrbu, rodinu, kámošku, kámoše, kde se můžu svěřit a poplakat si nebo se vyvztekat. Ale není radno nic radikálního dělat unáhleně, muži neodcházejí od rodiny, pokud nejsou vyhozeni. Vyhazuj případně až tehdy, pokud o tom budeš přesvědčená déle než týden, dva, tři :).

Prostě všechno trochu s rozumem.
A neporovnávej se se "soupeřkou", to je nanic, minimálně v tom věku, co je, bude na tom v tomto trochu líp...a nemá cenu se stresovat, taky bude jednou ve stejném věku jako ty.

A jinak - já celkem chápu, že se člověk někde může zapomenout s mladým tělem nebo při nějaké zábavě, že mu přepne...co je pro mne dost nestravitelné, je ta doba, to sblížení se s jiným hlavně po citové stránce a to lhaní doma a vymýšlení báchorek, kde jsem a odkud se vracím...

Pokud chci jinou partnerku, fajn...ale postavím se k tomu jako chlap. Ale kolik jich to umí...a tak si drží mnozí paralelní vztahy.

říká se, že za to mohou oba...a člověk kolikrát přeslechne volání toho druhého po změně...ale nemůže to být výmluva pro dlouhodobou utajovanou nevěru nebo její ospravedlnění. Chlap nezůstává doma kvůli partnerce a dětem za té nevěry, ale kvůli sobě...jen hledá omluvu pro sebe, proč se chová jako...

Nejsi v tom sama, opravdu tolik lidí to zažilo, ale to moc nepomůže.

Přeju hodně sil, zdravýho rozumu a sebedůvěry!
A - hrdosti...nikomu neimponuje vyždímaný hadr...tak v tomhle případě je dobré si na tu vnitřní hrdost trochu zahrát.