Určitě bych nechtěla přehlížet, že za mnou dítě přichází s žádostí o radu, pomoc. Zároveň bych se ptala, jestli to jako problém vnímají jen kamarádky, jak k tomu došlo, že ji takhle laicky diagnostikovaly (někdo se jí směje, má potíže ve škole, když se chce a nemůže třeba umýt apod.). Co si o tom sama myslí a chtěla radu od matky, nebo zprostředkování odborné pomoci? Podle toho bych se rozhodla, jak reagovat, třeba se dcera uklidní, že leckdo má nějaké drobné příznaky OCD a je to spíše úsměvné (jak píší i zdejší přispěvatelky), nebo se ukáže, že se s tím už dost trápí a prostě ji někde objednáte. Asi by mě hodně zajímalo, jak tomu sama dcera dokáže vzdorovat - umí zapomenout na mytí, jsou situace, kdy je jí to jedno, nebo ji ten symptom "má v moci"? Jako rodina ji jistě podpořit můžete a pokud to budete řešit s odbornou pomocí, tak bych se na to určitě ptala, abych náhodou nedělala něco, co půjde proti terapeutické intervenci. Zmiňuješ, že máš kontakt na psycholožku z nemocnice, asi bych se k ní objednala. Napadá mě, že to může být i nějaký dozvuk - jednak té psychické zátěže spojené s nemocí, jednak dbaní na hygienu, což bývá v nemocnicích nutné. A ve spojení s úzkostnějším člověkem se to může takhle propojit.