Už jsem to psala, naši mě od toho záměrně drželi dál, protože měli zkušenost se staršími sourozenci a chtěli mě toho ušetřit.

Opravdu jsem neměla možnost srovnání a uvědomění si.

Můj stejně starý muž to měl úplně jinak. Žil "v tom" od nejútlejšího dětství a vše nejen vnímal, ale o všem měl dost slušný přehled.

Pochopila jsem, že to bylo nejen rodinami, ale třeba i tím, že on žil v Praze, zatímco já v Ústí nad Labem. Pamatuju si průvody na 1. máje a pokládání věnců v Sadech sovětské armády a "čestnou stráž" u odhaleného pomníku u hotelu Vladimír, ale prostě mi to přišlo normální, nic jiného jsem neznala.

Já netušila sni nic o Tuzexu, neznala jsem nikoho, kdo mi měl něco lepšího než my, nebo jsem to ani nevnímala, nevím, měla jsem vždy strašně málo kamarádů, pár let vůbec žádné, od šesté třídy se můj svět zúžil na to, jestli mám vůbec žít nebo ne.

Ale přemýšlela jsem teď o tom, protože vím, že UL je dlouhodobě poměrně hodně prokomunistické. Možná to spolu souvisí. Lidé tam tehdy nebyli pod takovým tlakem, měli spíš ty sociální jistoty, o které přišli, zatímco tu nesvobodu možná pociťovali méně.

Mně se po tom, co se mnou o těch věcech začali rodiče mluvit (až po revoluci), rozsvítilo. Svobodu mám jako jednu z nejvyšších hodnot a je mi to často vyčítáno, momentálně s tím hodně bojuju v práci. Ale prostě jsem to jako dítě nevnímala, netušila, neřešila .