Cimrmanův exkurz do starobince pro mne dnes ráno dostal nový rozměr (...."A tak se octl v pošumavském městečku Frymburk, kde Sajner působil jako ředitel starobince. Dostal se tedy do prostředí, stojícího na opačném pólu jeho původního pedagogického zájmu. Ale záhy zjistil, že se problematika starobince a sirotčince v mnohém shodují. Jeho dotazníková anketa připravená původně pro sirotčince to potvrdila. Ukázalo se například, že všichni chovanci ústavu pro přestárlé jsou sirotky. Z četby že mají nejraději pohádky, přednost dávají knížkám obrázkovým. Nejoblíbenějším jídlem je krupicová kaše, nejoblíbenější hrou kuličky, v zimě koulování. Nemají přesnou představu o tom, čím by chtěli v životě být.")

Dnes jsem se dočetla názor pana Zdeňka Kalvacha, že v běžném provozu lze vydržet pracovat do 75 (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-v-beznych-provozech-jsou-lide-schopni-pracovat-do-75-let-rika-lekar-218223)

To mne přivádí k otázce, čím bych chtěla v životě být - mám ještě víc než čtvrtstoletí před sebou, ale to by mne nemělo ukolébat, myslím, že je nejvyšší čas vybrat si tu správnou kariéru.

Navíc jsem v extázi z toho, že se konečně vyřešilo chronické dilema žen, zda děti nebo kariéra - prostě je to teď nově nejdřív dětí, POTOM kariéra!

Úplně se tetelím blahem a radostným očekáváním budoucích pracovních úspěchů - akorát mám problém - já nevím, čím bych chtěla být