Despi, no do ústavu... mám kolem sebe několik autistů, velkých a silných kluků, žijí v několika různých zemích. Ti malí (do 10 let) jsou ještě jakž takž zvladatelní, ale to jen díky tomu, že jsou rodiče zatím silnější než oni. Ani jeden nemá natolik rozvinuté sebeovládání, že by mohli samostatně bezpečně fungovat ve třídě/na návštěvě. Ve škole mají asistenty, většinou jsou jen doma, na návštěvy už pomalu nemají, kam chodit, protože je nikdo domů nechce.
Jedna z matek má už teď odstředivé tendence a ani se jí moc nechce domů. Snaží se vše, co může, delegovat na školu a na manžela. Jenže to dítě ji potřebuje.

Nedokážu si představit, co s nimi bude, až jednou rodiče nebudou moct, nebo třeba vůbec nebudou.

Jeden už je dospělý, ten naštěstí žije v zahraničí a má velmi bohatého otce. Otec zakládá jakýsi svěřenský fond, z něhož se bude platit advokát, který bude hájit jeho zájmy a taky ošetřovatelé, což budou profesionálové, kteří se u něho budou střídat. Bude tedy moci bydlet doma a bude si moci platit nadstandardní služby a péči, věnovat se svým koníčkům.
Měl by mít sice nějakého státního opatrovníka, ale ti selhávají už teď a matka s nimi musí jednat přes právníky. Zatím se o něj stará matka, která dedikovala svůj život péči o něj. Je s ním 24 hodin denně a neustále tvrdě maká na tom, aby byl v pohodě a ovládal se. Ona nepracuje buď vůbec nebo na zkrácený úvazek, bydlení a část výdajů jí platí otec.

Jeden je naštěstí schopen mimořádného sebeovládání a vyhovuje mu vysoký stupeň rigidity, díky čemuž (a díky jeho inteligenci) má maturitu a pracuje v knihovně. Ten je schopen žít sám, ale rodina to taky neměla zadarmo. Matka si tenkrát založila soukromou školu (jednu z prvních), což jí umožnilo nejen se mu věnovat, ale i vydělat něco málo.